Tradiční městské stavitelství a stavební řemesla na přelomu 19. a 20. století – Výplně otvorů: okna, dveře

„Výplně otvorů: Okna, Dveře“, druhý ze tří svazků projektu „Tradiční městské stavitelství, architektura a řemesla na přelomu 19. a 20. století“, se věnuje vývoji, konstrukci, výrobě a typologii základních funkčních prvků stavby, tedy dveří, oken nebo také vrat a výkladců, včetně jejich zasklení a stínění.

Kniha se zabývá šesti6 základními řemeslnými okruhy: 
profesí truhláře,
konstrukčními zásadami pro okenní a dveřní otvory ve zdivu, 
typologií a konstrukcí oken, 
typologií a konstrukcí dveří,
okenním a dveřním kováním,
stavebním sklem.

Jak už jsme zdůraznili v prvním1. svazku, epocha 2. poloviny 19. a začátku 20. století byla v našich zemích „zlatým obdobím“ stavebního i nábytkového řemesla. Některé technické kvality, které tato doba přinesla v oblasti stavitelství, architektury a bydlení, nebyly dodnes plně překonány. Úroveň stavebního truhlářství a souvisejících řemesel byla většinou tak vysoká, že mnoho tehdejších výrobků, oken a dveří, slouží při dobré údržbě uspokojivě i dnes, po více než sto letech od svého vzniku. Stavby a jejich architektonické prvky, které vznikly z přírodních materiálů a převážně ruční prací, jsou tak pro dnešní generaci zároveň velkou lekcí a inspirací z hlediska ekologické a ekonomické udržitelnosti planety.Toto historické období s sebou přineslo také do té doby nebývalé množství inovací a změn napříč celou společností, a celkově změnilo její fungování. V oblasti stavitelství a stavebních řemesel se jedná především o změny ve způsobu předávání znalostí a vědomostí, kdy stále větší význam získávádůležitější roli hraje vzdělávání a odborné školství. Neméně významný byl nástup používání celé řady nových materiálů nebo masivnější využití a rozšíření materiálů již známých, avšak technologicky inovovaných. Možnosti využití těchto prostředků ve stavební praxi byly spojeny s rozvojem železnice, díky které v běžné stavební produkci skončila většinová závislost na dostupných místních zdrojích. Změny v konstrukčním řešení se ale u městského nájemního domu nadále projevují jen pozvolna a jsou vyvolávány především jejich ekonomickou výhodností. V oblasti způsobu zpracování dřeva se pak týkají především zejména nárůstu strojně řezaných trámů pro tesařské práce a stále častějšího uplatnění strojního obrábění v truhlářské výrobě.Ve stavebním truhlářství, včetně souvisejících řemesel, jako je zámečnictví a sklenářství, docházelo zhruba od poloviny 19. století z technického, ale i umělecko-historického hlediska k některým podstatným vývojovým změnám. Dveřní a okenní kování se zjednodušilo, ozdobné panty a zámky, které byly dříve doménou „uměleckých“ kovářů, se staly praktickými a střídmějšími součástmi celku. (Škabrada 2003, 313, 314, 332). Jejich výrobu začaly zajišťovat specializované zámečnické, případně pasířské dílny a firmy. Nové technologie umožnily, aby tyto prvky byly standardně zasazovány do skeletu dřevěné konstrukce, takže jejich technické, mechanické části byly pro uživatele opticky skryté.  

Zásadní proměny však bylo dosaženo ve výrobě a v konstrukčním tvarosloví oken. Na přelomu 19. a 20. století byla dovedena takřka k dokonalosti dvojitá okna, a to v podobě oken tzv. „špaletových“, podle italského spalletta (někdy též „kastlových“, „skříňových“ nebo „truhlíkových“). Tato okna měla většinou všechna křídla dovnitř otvíravá a byla spojena pevnou vnitřní dřevěnou konstrukcí, mohla tedy být vyráběna a osazena na míru jako jeden celek.

Zde je na místě malé historické vysvětlení, protože vývoj oken od baroka až do 20. století výrazně určoval podobu i technickou kvalitu městských a panských obytných domů. Zhruba do konce baroka se používala okna jednoduchá, osazovaná z vnitřní strany interiéru. Exteriér domů byl tedy díky okenním nikám, které měly buď kamenné, nebo omítané ostění, výrazně plastický. Taková okna však málo tepelně izolovala, ale hlavně – v zimě na nich ze strany vytápěných místností silně kondenzovala vodní pára. Proto se po polovině 18. století začala osazovat druhá, ven otvíravá okna do líce exteriéru a tato novinka se rychle a hromadně rozšířila po celé habsburské monarchii. Podle prof. Jiřího Škabrady začala být okna zdvojována ve 3. čtvrtině 18. století, a to na panských stavbách ve větších městech. Západní Evropa v té době ještě tuto technickou inovaci neznala – ví se například, že vojáci napoleonské armády se při obsazení Vídně před bitvou u Slavkova podivovali druhým lícovým oknům. (Škabrada 2003, 348). Pozoruhodným, ale charakteristickým příkladem takové konstrukční úpravy je třeba dodatečné vnější zasklení oken obytných cel v pražské Invalidovně od Kiliána Ignáce Dienzenhofera; původní vnější barokní mříže zůstaly v mezeře mezi okny. 

Tato ryze funkční inovace pak určila podobu historických center měst od Rakouska, přes Čechy, Moravu a Slovensko, až po Rumunsko, a to na další staletí až do současnosti. Naše představa staré Prahy, jak ji známe například z obrazů Jakuba Schikanedera nebo z akvarelů Václava Jansy, je tak z velké části ovlivněna právě plochými tabulkovými okny ve vápnem natíraných, omšelých historických fasádách. 

Následující výraznou proměnu vzhledu domu tak přinesla až 2. polovina 19. století a vznik výše zmíněných, špaletových oken. Jejich konstrukce umožnila osazení líce vnějšího okna hlouběji do okenní niky a tím přispěla k jeho lepší ochraně proti povětrnostním vlivům – a také tedy k pořizování bohatší truhlářské a řezbářské výzdoby vnějších okenních křídel. Zároveň mohlo díky technické inovaci opět dojít k plastičtějšímu členění celé fasády domu, čehož bohatě využili architekti v období secese nebo českého kubismu. Špaletová okna se ještě běžně využívala i v období modernismu, někteří architekti a stavitelé jejich řazením úspěšně vytvářeli i pásová nebo nárožní okna. Módní trendy však vedly k hledání nových, co nejprostších, až manifestačně jednoduchých forem, často však na úkor kvalitního řemesla a dostatečných tepelných parametrů. 

Pozn: Funkcionalistická okna jsou dobře zpracována např. v knize Fenster das Holz und Metall, Adolf G. Schneck, Julius Hoffmann Verlag, Stuttgart, 1942 (české vydání Okna dřevěná a kovová, ERA, Brno, 2001, ISBN 80-86517-03-9).

Domovní, ani bytové dveře zdaleka tak dramatickým konstrukčním vývojem neprošly. Důvod je jasný – většinou netvořily bezprostřední hranici mezi venkovním prostorem a vytápěným interiérem. Velmi zajímavým konstrukčním prvkem jsou však obchodní portály – výkladce, kde se technickému vývoji nekladly takřka žádné meze. 

Ať už je však řeč o oknech, dveřích, vratech či výkladních skříních, na nich všech se ve 2. polovině 19. století výrazně projevily architektonické a umělecké trendy tzv. historických, tedy romantických slohů. Proto můžeme v dobových příručkách nalézt pohromadě dokumentaci stavebních i interiérových prvků jak ve slohu „gotickém“, tak „renesančním“, „barokovém“, nebo dokonce „českoslovanském“. V případě některých staveb došlo u vybraných detailů k tak dokonalému replikování historických předloh, že při jejich vytržení z kontextu datované stavby může správné časové určení vzniku způsobit potíže i expertům. 

Odpor poválečné, avantgardní generace architektů i teoretiků umění k takovému občasnému, zvláště eklektickému formalismu pak logicky vyústil v bezozdobnou, až minimalistickou podobu mezinárodního stylu (u nás někdy zvaného konstruktivismem, častěji však funkcionalismem). Teno už ale není tématem této publikace.

Období, o kterém píšeme, má však ještě jeden aspekt, který si zde zaslouží zmínku: romantické a zároveň „moderní“ hnutí totiž vedlo kromě již zmíněného zájmu o historické slohy také k zásadnímu rozvoji vzdělání, turismu, zájmu o památky, zájmu o rozvoj ducha i těla, ale také – o domácí práce (dnes bychom asi řekli kutilství). Dovoluji si proto, ale zároveň i pro odlehčení, citovat z dobové příručky pro domácí kutily – truhláře: 

„Odevzdávám družině domácích pracovníků druhý díl Domácí dílny, jednající o zpracování dřeva… Domácí práce měla by býti více pěstována v našich rodinách, neboť jest rozumnější a zdravější než mnohý sport, který působí často zhoubně na vývoj duševní. Domácí práce vede k samostatnosti a již proto má býti oblibou mladých.“

(Domácí dílna. Díl II. Zpracování dřeva, Inženýr Jaroslav Berounský, nakladatelství Fr. Šimáčka v Praze, 1910)

My nyní také odevzdáváme „družině“ z řad odborné veřejnosti, studentů architektury, majitelů památek a všech ostatních zájemců další díl naší práce. Poděkování za vznik 2. části odborné knihy „Tradiční městské stavitelství, architektura a řemesla na přelomu 19. a 20. století“, „Výplně otvorů: Okna, Dveře“ patří celému týmu autorů, zvláště však editorce a autorce Kláře Kroftové; dále se na vzniku publikace autorsky podíleli Martin Ebel, Lukáš Hejný, Helena Hexnerová, a také Matěj Boháč, David Skála a Jaroslav Daďa. Grafiku zpracoval Jiří Mezera, jazykové korektury se ujala Tereza Kodlová.

Mikuláš Hulec