Tradiční městské stavitelství a stavební řemesla na přelomu 19. a 20. století – Střešní konstrukce

Kniha Střešní konstrukce je posledním ze tří svazků projektu „Tradiční městské stavitelství, architektura a řemesla na přelomu 19. a 20. století“.

Publikace se tentokrát zabývá základními konstrukčními a řemeslnými okruhy vztahujícími se ke střešním konstrukcím městských činžovních domů, mezi které mimo jiné patří profese stavebního tesaře, konstrukce krovů, střešní krytiny, klempířské práce a další související témata (např. komíny, osvětlovací a větrací otvory).

V relativně mladém historickém období, o kterém naše kniha pojednává, došlo bezpochyby k technickému završení dlouhého historického vývoje střešních konstrukcí, a to za mnoho předchozích staletí. Konec 19. století dovedl k největšímu mistrovství a konstrukční dokonalosti tradiční tesařsky zhotovované dřevěné krovy a průmyslová revoluce umožnila nástup řady moderních konstrukčních a střešních materiálů. Kromě dřeva se pro technicky a řemeslně nejsložitější konstrukce začala uplatňovat také ocel, kromě tradičních materiálů střešní krytiny se začaly objevovat např. ocelový plech, azbestocementové šablony nebo cementové střešní tašky. Těžko se v této souvislosti nezmínit alespoň o nově postaveném ocelovém krovu střechy nad katedrálou svatého Víta na Pražském hradě, který je mistrovskou ukázkou technických schopností a možností své doby, zároveň pak překrásným inženýrským dílem.

Navzdory technickým vymoženostem, které přinesla průmyslová revoluce do nové architektury a do nových městských čtvrtí, zůstávala velká starobylá centra našich měst díky své rozmanité a členité střešní krajině nadále jedinečnými historickými, památkovými celky. Staré krovy se lokálně tesařsky opravovaly, střešní krytina – hlavně pálené tašky – se udržovala formou doplňování a překládání. Vznikala tak charakteristická střešní textura zprohýbaných sedlových střech, střešních vikýřů, a především nepravidelně stárnoucích a různě doplňovaných keramických tašek, ať už tzv. prejzů, nebo bobrovek.

Charakter a atmosféru střešní rozmanitosti zachycuje množství archivních fotografií i vzácnějších filmových snímků, k nejcennějším dokumentačním dílům však bezpochyby patří snímky pražských střech od Karla Plicky publikované v jeho fotografické monografii „Praha ve fotografii“, jejíž první vydání vyšlo roku 1940 za nacistické okupace a stalo se tak zároveň malým symbolem národního uvědomění a vzdoru. Ukázky některých jeho fotografií zde pro vás přetiskujeme.

Střešní krajinu a její malebnost jako ve fotografiích K. Plicky bychom už však dnes v Čechách, na Moravě a ve Slezsku asi hledali marně. Díky tomu, že se našemu území vyhnuly nejhorší boje 2. světové války, ale také kvůli poválečné komunistické stagnaci a dlouhodobé neúdržbě se leckde v našich historických městech autentická, patinovaná střešní krajina zachovala hluboko do druhé poloviny 20. století. O to rychleji však potom, po změně režimu, začala v rámci rychlých a radikálních oprav mizet. Střešní krytina už se neopravovala, ale vyměňovala, prohnuté krovy se důsledně narovnaly, aby nově položené tašky splňovaly záruční podmínky. V první polovině 90. let z těchto důvodů (a stejně tak kvůli prudké změně autentické barevnosti města) zařadil Světový památkový fond (WMF) Prahu krátce na seznam nejohroženějšího kulturního dědictví světa. Nezůstala tam však dlouho – změny se nepodařilo zastavit a politická reakce z Prahy byla natolik agresivní, že WMF vzal toto prohlášení brzy zpět.

Na západ od našich hranic byla situace odlišná: velkou částí západní Evropy prošla válka, a tak radikální obnova střech v mnoha tamějších historických městech začala o několik desetiletí dřív. O to dříve si tam však také leckde uvědomili, jak velkou proměnu vzhled městských center kvůli novým střechám prodělává. Proto má dnes řada německých, rakouských i francouzských měst poměrně přísné legislativní úpravy týkající se právě obnovy a údržby střešní krajiny. Výrazným příkladem je rakouský Graz (Štýrský Hradec), kde nejsou povoleny plošné výměny střešních tašek a opravy pálené krytiny je možné provádět jen tradičním materiálem vyráběným z místní hlíny v okolních cihelnách. Z dnešního pohledu je škoda, že jsme se po konci komunismu v 90. letech 20. století pokorněji nepoučili ze zkušeností sousedů a že jsme, často v dobré víře, opakovali známé chyby.

Naše publikace nyní přináší, podobně jako i dva předchozí díly, především množství cenných historických pramenů a archiválií, ale také bohatý odborný textový komentář. Věříme totiž, že poznání minulosti a jejích tradičních řemeslných dovedností vede ve výsledku i k větší a kvalitnější ochraně kulturního dědictví a k jeho autentičtějšímu zachování.

Poděkování za vznik 3. části odborné knihy Tradiční městské stavitelství, architektura a řemesla na přelomu 19. a 20. století“, „Střešní konstrukce patří celému týmu autorů, zvláště však editorce a autorce Kláře Kroftové; dále se na vzniku publikace autorsky podíleli Martin Ebel, Lukáš Hejný, Richard Mlýnek, Jiří Bláha, Jakub Chaloupka a Matěj Boháč. Grafiku zpracoval Jiří Mezera, jazykové korektury se ujaly Kristýna Koderová a Tereza Kodlová.

Mikuláš Hulec